Hojně kritizovat, hojně naslouchat
Za jednu věc jsem ráda, a to můj návyk zpochybňovat. Je pravda, že často kvůli němu otravuju ostatní, a často je moje kritika jen výsledkem nezkušenosti. Retrospektivně ale vidím, že jsem častokrát měla i pravdu, ke které bych se ale nedostala, kdybych jen slepě přebírala názory a argumenty ostatních. A jak rozlišit, kdy poslouchat sebe a kdy radši dát přednost názorům ostatních, i když nám nedávají úplně smysl? Mně osobně se nejvíc osvědčil „test lidskosti“, tzn. jak ochotný je člověk při vysvětlování a když s ním, jakou udává jistotu a jakou má praxi a vzdělání. Ze zkušenosti mi vyplývá, že pokud někdo autoritářsky hlásá něco, k čemu ani nemá vlastní zkušenosti nebo znalosti, jeho názor se bude velmi rozcházet s realitou. V opačném případě se ale vyplatí zmlknout a naslouchat, případně se ptát, ale ne impulzivně, nejdřív se nad tématem hlouběji zamyslet a přistupovat k němu s pokorou.